O pokoře – mojí vlastní

Může se zdát složité psát o něčem, co neexistuje, nebo jsme to přinejmenším nikdy nepocítili a nezažili.

Sama bych to o sobě nikdy neprohlásila. Naopak. Jenže realita mě poslední dobou  prostřednictvích různých situací a lidí dává tak jasně najevo, že jestli něco jsem, tak pokorná rozhodně ne, že bych to asi měla přestat ignorovat, nebo dostanu přes držku pořádně.

Chtěla jsem gurua ve svém životě. Někoho, kdo ví a zná a naučí a povede (bystřejší z vás ucítí první závan nepokory už v tomto a taky předzvěst zasloužené facky – plesk!). Tak jsem si ho přála a zavolala. Byla jsem nastavená ho najít, takže to šlo docela dobře, stačil náznak, zavětřila jsem a šla.

„Hej, pane, tady jsem! Jsem žák a ty mě budeš učit. Protože já přece potřebuju vést za ručičku a mám na to právo a bla bla bla bla“ (PLESK!) Jsem troufalec, co odmítnul číst knížky a dosud existující texty a chtěl rovnou za autorem. Uřvané namyšlené dítě, které včera začalo věřit v boha a dnes žádá o audienci u papeže a to navíc bez všech náležitostí, protože jsme přece oba lidi, no ne? (PLESK!)

Tak tedy jo. Přijeď, když jsi neodbytná, urputná, dostaneš své odpovědi.

A dostala jsem. Takové, jaké mi náležely, jaké jsem si zasloužila a jaké jediné jsem v tu chvíli byla ochotná a připravená přijmout. Jako každý mistr, za nímž přijde žák a postaví ho do role mistra (což je blbost, protože linearita neexistuje), i tenhle mistr svou roli přijal, přijal svůj mnou vytvořený piedestal a z něj mi, patřičnou silou, dal přes držku. Zpětně musím říct, že byl ještě slušný a jemný, mohlo to být horší, zasloužila bych si to. Asi bych se ani nedivila, kdyby mi vymáchal čumák v ledovém sněhu. To neudělal. Ale dostala jsem na solar, co mi jen patřilo.

Život. Nejde se mu vyhnout ani když se o to snažím, natož když se rozběhnu a skočím mu do náruče. Jenže nesmím pak očekávat polehčující okolnosti za dobrovolnost. Naopak! Trest za nepokoru, že jsem urychlila přirozený proces a chtěla jít zkratkou. „Tady máš, tak se mi podívej do tváře, když si myslíš, že na mě máš!!!“ A ten pohled už pak nikdy, NIKDY nejde vzít zpět. Naprosto jednoznačná zpráva o tom, že se už doprdele konečně musím pustit do práce. A že to bude strašně bolet. Protože každý kontakt s Realitou bolí. Moc. Ale má to smysl a neexistuje cesta, jak se tomu vyhnout. Dožene mě to. Dožene to každého v jeho vlastní vnímací rovině. Jen ti citlivější mají možnost si vybrat na to zaregaovat dřív, než to bude nepřehlédnutelná rána. Obvykle nevyberou, protože ten čumák do bláta asi potřebujeme strčit všichni.

Nejde nepracovat. Nejde nežít. Nejde nebýt. Jsme v tom všichni.

S nepokorou jsem se rozběhla a skočila do propasti, protože „co se přece může stát?“ a zapomněla jsem se na bezpečné zemi naučit techniku správného dopadu. A tak jsem se rozpleskla o dno a krvácím a skučím a nemůžu s tím dělat vůbec nic, protože smrt na téhle úrovni neexistuje  a pokud ano, není to úleva a útěk. Musím ležet a skučet a čekat, až se zahojím a budu se zas moct zvednout. Sama ve tmě a v chladu. Největší trest pro mě, protože právě tohle neumím.  Takže ležím a čekám. A skučím jako to malé dítě, kterým furt jsem.

Zavolala jsem si učitele a zaslouženě jsem do něj dostala pěstí do břicha až plivu krev. Za to, že jsem si dovolila vykřikovat, aniž bych byla připravená. Nebo to možná je moje záchrana a stalo se to právě včas, aby to předešlo mnohem větší katastrofě z nepokory.

 Protože nejde o nic menšího než o Život a o nic kratšího, než o Čas.

Chtěla jsem po přijímačkách hned na státnice. Je logické, že jsem u nich propadla. A budu ještě moc vděčná, když mi okolnosti dovolí nastoupit řádně do prváku.

„Bez nároku na vrácení vstupného, opusťte hlediště, dnes nehrajeme pro vás!“

 

Někdy

Někdy stojím uprostřed cesty, noci, zimy, roku, sebe… a pláču životem. Mám v kapsách ty největší dary symbolizované těmi neobyčejnějšími věcmi a srdce mi puká láskou. Láskou, která byla, je a bude a která pekelně bolí, neboť asi právě bolest je nejdůvěryhodnější stvrzenka existence čehokoliv (včetně života samého).

Ta brutální nesdělitelná síla a samota mi připomíná, jak se věci ve skutečnosti a mají a že na všechno jsme stejně vždycky nakonec sami. Přijmout to, znamená oddychnout si od neustálého očekávání nějaké pomoci, která stejně nic nezmůže, protože prostředky na to pomoct si máme vždy při sobě.

Vím už, že odsud nemůžu, dokud nebude můj čas a tak se nebojím a věřím, že všechno je tak, jak má být, i když je třeba někdy polknout zvratky. Každý, kdo mi prošel životem, udělal stopu. Hlubší, či jemnější, ale udělal. A já jsem krásně pošlapaná a jsem tady už velmi dlouho. Občas se na to rozpomenu, ale je to rozmazané.

Někdy jsou slyšet písně předků a mraky mají tvar šipky, to když emoce jako nejstarší a nejjasnější ukazatel směru nestačí. Já jsem a budu a dokud budu, miluju život a lásku.

Domov vol. 3

Jednou za čas si některé z mých já řekne, že už dlouho byla v mém životě „nuda“ (ačkoliv nudu zažívá jen mozek, který se neumí zabavit krásami všedností a hledat hloubky místo šířek) a krysí cestičky byly vyšlapané až příliš hluboce a provede v mých realitách centrifugální (je to přídavné jméno od centrifugy?) obraty. To pak ta zbylá konzervativní a jistoty milující já nestačí zírat a skučí v koutě nebo večer pod peřinou. Ale vzhledem k tomu, že všechna já jsem já (ať už se na to díváte z kterékoliv perspektivy teorií osobnosti, ač roztříštěná na kousky jsem ve výsledku integrovaná poměrně dobře a konzistentně v jednu osobu), tak tedy tahleta já jsem se sebrala a vyměnila jsem své doma. Totiž, přidala jsem třetí doma, protože nemám pocit, že opuštěním místa, kde jsem příliš dlouho žila (se vším, co to krásné slovo ukrývá), přichází to místo o označení tolik hluboké a důležité, jakým označení „doma“ je. Tudíž, ačkoliv práce více či méně zavánějící mým oborem by se v Brně časem určitě našla, a nějaké nové cestičky by se jistě vyšlapat daly, kolem března jsem usoudila, že mě vlastně v mém studijním domově nic zásadnějšího než zvyk a známé prostředí nedrží a začala jsem očichávat pracovní příležitosti v Praze. Povedlo se a než jsem stihla zamrkat a všechno se svým konzervativním já zkonzultovat, sedím v matce měst a pracuju ani nevím jak.

„Nikdy do Prahy nepůjdu, nelíbí se mi, necítím se v ní dobře, nechci tak velké město pro život“ – to vše nějak odvál vítr a já se učím hledat nové oblíbenosti, rituály a krásy v zákoutích, která mi jako občasnému návštěvníkovi zůstala ukryta.

Jsem ale člověk vztahový (hommo respectiva, pravil googole překladač) a tak nejde jen o město. Vztahy jsou pro mě stěžejní pilíř dennodenní existence, vědomě na nich pracuju, udržuju je a měřeno množstvím peněz a času je to docela obstojný koníček. Nemluvím teď o vztazích pracovních, kde jsem spíše solitér a vyhovovalo by mi, kdybych dostala úkol a za měsíc mě přišli zkontrolovat a mezitím to nechali na mě, protože dennodenní interakce s kolektivem, který jsem si úplně nevybrala je vyčerpávající, nicméně dobrá škola života. Solitéřina přijde časem a můj obor ji nahrává (psychologové jsou pracovně všichni více či méně individualisti). Mám na mysli přátelé.

V udržování ostravských vztahů mám po šesti letech žití v Brně praxi, ovšem brněnská přátelství (mnohdy hraničící intenzitou s rodinnými vztahy) prověří čas. Zatím moje ochota dojíždět, nevynechávat akce a pravidelně pod Špilberkem trávit víkend nezná mezí, ale uvidíme, jestli nezbledne pod tíhou mrazu, sněhových kalamit a brzkého stmívání. Alespoň ta zbylá přátelství budou doslova ohněm a mrazem kalená. Zůstanou-li. To ukáže čas.

Zatím vím, že příliš často stojím uprostřed něčeho někde a nemám nejmenší tušení, kam vlastně jdu/jedu (teď myslím fyzicky, protože metaforicky to je tak střídavě oblačno). Podněty nasávám jak naspeedovaná veverka a večer upadám rovnou do kómatu z vyčerpání. Škola je už daleko a kolem mě to víc a víc čpí to dospěláctvím. Vyměnila jsem pracovně džíny a tenisky za lodičky a slušňácké věci a alespoň při prvních třech větách se snažím zamykat přízvuk do truhly. Nestydím se za to, odkud jsem, ale nechce se mi pořád vysvětlovat, že na tom přece nezáleží a že to, co mám na sobě nebo jaké používám koncovky o mě vypovídá asi tolik jako to, jakou hudbu jsem poslouchala v páté třídě. Jsem to pořád já jen zasazená do jiných kulis (tohle konstatování platí i naopak, pro blízké z jiných měst, kteří byli ochotní na mě nasadit pohled skrzprstový, protože větší újmu na své pověsti u některých ostraváků, než pracovní odchod do Prahy jsem si způsobit patrně nemohla).

Někdy mi tady prší na duši a tak se schovávám za teatrální gesta a laciná líčidla osamělých mimů. Zamilovávám se do svého 21. století, jež mi umožňuje alespoň elektronický kontakt s důležitými, blahořečím skype a navigaci v telefonu.

Takže třeba nově a jinak, ale možná že právě úplně postaru prostě jsem a budu a ono nějak bude. Tak, jako vždycky bylo.

Nejvíc ze všeho se chci snažit, aby se mi z kapes, kde je potají všude s sebou pořád nosím, nevykutáleli staří přátelé a aby se mi tam vešli nějací noví. Třeba na ně časem kapsy nebudou stačit a já je budu všude vozit na kolečkách za sebou. Do té doby vybaluju batoh plný životních příběhů u každého, kdo je jen trochu ochoten poslouchat, protože sdílení jako formu sebepotvrzení a pocitu sounáležitosti nepodceňuju. Až se to omrzí, pobalím to a přenesu o kus dál.

Darmoděj

Odcházím z nejlepší svatby, na které  jsem kdy byla. Nejlepší, protože se brali z lásky a oslava lásky to byla do posledního momentu. Bez zbytečných cavyků, bez marshmallownu místo nevěsty a kýčů ze svatebních katalogů, žádná svatební čivava. Oddávání, hostinu, program i focení obstarávali jen a pouze přátelé. Profesionálové i amatéři, ale přátelé. Kulisy hrad a louka, tanec v trávě.

Jdu bosky domů, protože jsem poprvé v životě doslova protančila střevíce. V tuhle hodinu mi město patří. Bosé nohy nerozeznávají mokro z kaluží či od ranní rosy, ptáci mi zpívají do kroku.

V tom vyjel ze tmy přímo proti mně. Jakoby ho vyplivla. Na koloběžce, místo zvonku větrník z pouti. Černou buřinku zdobil bílý fáborek, na sobě rozhalené sako a slunce v očích. Poslal vzdušný polibek a zeptal se: „Kdy končí svět?“

A pak jsem se ztratila.

O půl čtvrté jarního rána jsou kouzelné asi úplně všechny věci.

Šoping bejby

Byla jsem nakupovat.

To samo o sobě by nejspíš nezasluhovalo zápis kamkoliv natož na blog. Ovšem. Jenže.

Už pár let se vyhýbám přebujelým shoppingparkům. Ne z nějakých pseudointelektuálních pohnutek, ale protože, řečeno slovy jednoho kamaráda, mi to zanáší duši. Nic z toho nedělám cíleně. Spíš, když přijde na volbu, vždycky vyhraje druhá možnost, ať už je jakákoliv. Dnes mi nic jiného nezbylo. A když jsem tam tak dlouho nebyla, vylézaly na mě obludy, kterých bych si jako pravidelný návštěvník asi nevšimla.

Vyhřátý a pohodlný autobus mě zadarmo zavezl až před dveře obchodního centra, hlavně pohodlně a příjemně, zákazníku. Kamkoliv jsem vešla, tam mě div ne jménem oslovily prodavačky a spěchaly mi na pomoc udělat „individuální nabídku na míru“. Před deseti lety ve filmu Minority Report na hlavního hrdinu útočily osobní reklamy, oslovující ho křestním jménem a nabízející mu věci, které přesně potřeboval. Připadalo mi to nereálné. Reklamy ve snech jako nejbrutálnější forma product placement. A ouha. Ono je to tady.

Jestli něčím v posledních měsících hýřím, peníze to rozhodně nejsou. A přece jsem jich tam nechala víc než dost. A to za věci, o jejichž existenci jsem neměla ani tušení, natož abych je nezbytně potřebovala. Když už jsem tam byla, zvládla jsem se najíst, dát si zákusek (když už tam tedy jsem) no a „jé, kde se tu bereš, tebe jsem dlouho neviděla, zajdem na kafe“. Hm. A den je pryč. Kam se poděl? Zmizel. Rozplynul se mezi billboardy s obrázky dokonalých rodin, mezi uměle se usmívající tváře prodavačů v růžových košilích, mezi věty „jak vám mohu pomoci?“ a „zadejte PIN a OK“. Den mi zmizel a já jsem si ani nevšimla. Dali mi zadarmo wifi, pozornost, laciné chlácholení o tom, jak mi co sluší, dostupné jídlo a wc. A já jsem se chytla. Bez vybudovaného pancíře nezájmu těch, kteří zde chodí utápět své dny každý týden. Bez odolnosti notorických nakupovačů. Stačilo mi to. Jak málo. Sečtělá, nesečtělý, vzdělaný, nevzdělaná. Všichni vedle sebe. Známe triky o tom, že nejlevnější zboží je ve spodních regálech co nejméně dostupné, že pomalá hudba je proto, abychom při nákupu nespěchali a koupili toho víc. A stejně, jak často se pro to nejlevnější ohneme? Jak často si držíme tempo, které potřebujeme a nakupujeme podle předem vytvořeného seznamu?

Lavičky a gauče byly obsypány teenagery, kteří zde utloukají poškolní čas. Asi lepší než kluby a hospody, řeklo by se na první pohled. Ale těžko říct. S notebooky na kolenou, smartphony v ruce, dělají zde totéž, co jsem v jejich věku dělala já na sídlišti mezi paneláky. Socializují se, hledají a utvářejí pózy, posouvají hranice, objevují. A kromě toho nakupují. Za peníze, které nevydělali.

Byla jsem nakupovat. Ve světě s konstantní teplotou, neměnným počasím, neměnně vlezlou hudbou a uniformními úsměvy prodavačů. Ve světě, kde probíhající roční období poznáte jen podle nabídky sezónních hader na figurínách ve výloze. Mám věci, z nichž nemám radost a jsem unavená. A ani nevím, kdy se to stalo. Někdo zastavil tikot hodin u vchodu a pustí je zase až za tmy vylezete ven.

 

Jsem jednoduše polapitelná, lehce nechytatelná, chabě se bránící. Nemám trénink.

 

Trénink na nakupování? Eh…

#haiku

lásko nejdražší

touhou opadáváme

bolest nevnímám

Nepatřím

Rozbřesk je plný míru, průzračná modrá
Zesílená dnem,
Jako je to u štěstí,
Modrá… modřejší… nejmodřejší,
Bílé obláčky rozkoše,
Radost z plynutí,

Dokud nás soumrak,
Nezahalí do měkké růžové,
A my se nespojíme ve
Vášnivém červeném na shledanou,
Pozemská duše a Kosmická duše
Překypující krásou

Když přijde noc,
Zasměje se dětský měsíc
Z okraje temnoty,
Já se zasměji na něj
A pomyslím si:

Někde na druhém konci světa
Je Tvá obloha
Naplněná stejným
Zlatým smíchem
A já doufám, že vy,
Třpytivé Modré Oči,

Jste viděly a slyšely,
Takže jsme my tři nějak
Spojeni ve své radosti,
Každý ve svém prostoru,
Spolu, ač rozděleni,
Vzdálenost bezvýznamná

A já spím
Ve světě
Plném úsměvů.

(R. Bach, Most přes navždy; v překladu Stanislavy Vitoňové)

Countdown to sorrow

Bez potřeby oslňovat
Propadám se do propasti lhostejností
Kupuju včerejší noviny se zprávami o dění ze dna své duše

Zima je větší než jindy/ Mráz svírá vnitřnosti místo kůže/ Ani dva svetry nepomůžou/

Životy na vlásku, konce na dosah/ Konstrukty štěstí a pohody/ Architekt citů, squatter po srdcích/ Sbal se a táhni o kus dál!/ To, co zdá se být svobodou mění se nad ránem v zoufalství/ To, co zdá se být zázemím, promění dny v kámen na noze, co vede k utonutí ve všednostech/ Chceme co nemáme, máme, co nechceme/ Kupujeme prodáváme, zoufalství a stesky zabalené do líbivých bublinkových fólií/ Ochrání nás před držkopády na zem/ Úskalí čtení mezi řádky a domýšlení vět/ Stokrát se trefíme, po stoprvé zabolíme/ S prázdnýma rukama tančíme o život/ Líčidla schovají bolest/ O nášlapných minách víme/ Přesto o ně vždycky zavadíme/ Poměřovat bolesti/ Jakým metrem, ptám se/
Nechci. Neberu. Nekupuju. Reklamuju.
Noci, po kterých nepřichází rána/ Zhmotnění minulostí, rozplynutí budoucnosti.
Sny se neplní/ Draci snědí své princezny.

Všechno je jak má být.

Bezčasí

Jít na místo, kde jste kdysi seděli, plní beznaděje a možná pláče. Sednout si vedle svého pomyslného minulého já a snažit se mu napříč časem vysvětlit, že to bude dobrý, že smutek má smysl a všechno se obrátí. Vysvětlit si, že bude lépe. Možná se to k tomu minulému já dostane jako úleva, jako záblesk, jako lehká naděje. Možná, že úlevy, které v časech dnešních smutků cítíme jsou chlácholivé promluvy, přisliby našich budoucích já, napojených teď na ta naše současná.Sedící vedle nás jen o pár měsíců/let později.

Poselství napříč časem.

Všechna já žijí tady a teď. A tady a teď je jedno. Není ani před ani potom. Je jen tady a teď. Dětství, dospělost, stáří. Teď a tady. Všechno najednou. Tunel a tobogán s jasným začátkem a koncem. Koncentrace sebe sama.

Možná, že je možné porazit čas, který s námi vlastně nebojuje. Jsme mu ukradení. „Porazit“ ho prostě jen tím, že ho nebudeme brát v potaz.

Bezčasí.

Promluvit k sobě do minulosti. „Neváhej, věř, vydrž, nestrachuj se, neplač…“

Nasluchat svému já z budoucnosti: „Neváhej, věř, vydrž, nestrachuj se, neplač…“

Co takhle navštívit sama sebe ve třinácti? Potěšili byste to dítě, kdyby vás poznalo? Setkalo by se s vaším nynějším já, poslechlo si, jak žijete, jak se máte, v co věříte. Stydělo by se nebo hrdě dmulo? Co mu vyřídit? Jednu větu, tisíce slov. „Dělej i dál to, co Tě tak baví, udělá Tě to šťastným.“ nebo „Začni okamžitě dělat to, co Tě baví, jinak nikdy nebudeš šťastný.“

Jak to udělat, abyste se dnes mohli s radostí a pýchou dmout nad tím, koho potkáte ve svém o dvacet let starším já?

Morální timemachine. Platba po skončení plavby.

Na pozdější reklamace nebude brán zřetel.

Jste činným andělem?

Ano, navzodry tomu, že mi tenhle post už nějakou dobu zraje ve složce, k jeho dnešnímu publikování mě nakopla Růžová Panda via @Michelle_LSKT . Takže podobnost není zdánlivá, týká se podobného tématu, i když z trochu jiné strany. Toliko patřičná citace.

Moje oblíbená činnost na dětských táborech, nad nimiž jsem se tady rozplývala dříve, není jen práce s dětmi. Ono se někdy krásně kouzlí i s dospělými a člověk se toho spoustu naučí.

Hráli jsme letos v létě mezi dospělými vedoucími na táboře takovou hru. Na anděla. Byla velmi jednoduchá. Každý si na začátku (je nás asi 30) vylosoval jméno někoho, komu měl po zbytek pobytu dělat anděla. Ve výsledku dělal anděla každý a zároveň byl někomu jinému andělským objektem. Co to znamená? Jednoduše, to záleží na každém. Být dobrým andělem, ale tak, aby to objekt nepoznal. Tajně, jak už andělé bývají. Dělat laskavosti, radosti, zanechávat dárky, drobné pomoci, potěšení. Nic velkého. Pěkný nápad, milá hra.

Jenže. Nastala zajímavá situace.

Třetina letního pobytu byla pryč a já jsem kolem sebe čím dál víc slýchávala nářky většiny, že zrovna ten JEJICH anděl je nečinný (málo kreativní, nikoho nemají, zapomněl na ně apod.) Variací na stížnosti bylo hodně. A když jsem se zeptala: „A ty už jsi začal být andělem?“, odpovědi byly vtipně shodné: „Ještě ne, já nevím jak, nemám kdy, nic mě nenapadá…“ Bla bla.

V tom mi to došlo. To je kámen úrazu.

Ono totiž, když jeden začal, dotyčná „oběť“ byla tak potěšena, že hned chtěla stejnou radost způsobit taky a začala být činným andělem. A tak se kola roztočila. Najednou bylo radosti a kreativity všude dost. Tajné dárky, bonbóny na polštářích, odnesený talíř od oběda, podaný sešit,origami, zavázané boty, přinesné pití, spočítané výsledky, dopisy… A v tom je ten fór.

Většina z nás prostě čeká, co od života (od druhých) dostane a teprve pak to chce splácet. Ale co kdybychom prostě jednou začali být činným andělem jako první? Aby život splácel nám a ne my jemu? Ona se pak ta kola těch drobných radostí roztočí a podle všech zákonů fyziky se nám dostanou zpátky. Dřív nebo později. Ta radost, kterou způsobíte zapříčiní, že jiný bude chtít podobnou radost udělat taky. Uvidíte.

Tak na co čekáme?