Může se zdát složité psát o něčem, co neexistuje, nebo jsme to přinejmenším nikdy nepocítili a nezažili.
Sama bych to o sobě nikdy neprohlásila. Naopak. Jenže realita mě poslední dobou prostřednictvích různých situací a lidí dává tak jasně najevo, že jestli něco jsem, tak pokorná rozhodně ne, že bych to asi měla přestat ignorovat, nebo dostanu přes držku pořádně.
Chtěla jsem gurua ve svém životě. Někoho, kdo ví a zná a naučí a povede (bystřejší z vás ucítí první závan nepokory už v tomto a taky předzvěst zasloužené facky – plesk!). Tak jsem si ho přála a zavolala. Byla jsem nastavená ho najít, takže to šlo docela dobře, stačil náznak, zavětřila jsem a šla.
„Hej, pane, tady jsem! Jsem žák a ty mě budeš učit. Protože já přece potřebuju vést za ručičku a mám na to právo a bla bla bla bla“ (PLESK!) Jsem troufalec, co odmítnul číst knížky a dosud existující texty a chtěl rovnou za autorem. Uřvané namyšlené dítě, které včera začalo věřit v boha a dnes žádá o audienci u papeže a to navíc bez všech náležitostí, protože jsme přece oba lidi, no ne? (PLESK!)
Tak tedy jo. Přijeď, když jsi neodbytná, urputná, dostaneš své odpovědi.
A dostala jsem. Takové, jaké mi náležely, jaké jsem si zasloužila a jaké jediné jsem v tu chvíli byla ochotná a připravená přijmout. Jako každý mistr, za nímž přijde žák a postaví ho do role mistra (což je blbost, protože linearita neexistuje), i tenhle mistr svou roli přijal, přijal svůj mnou vytvořený piedestal a z něj mi, patřičnou silou, dal přes držku. Zpětně musím říct, že byl ještě slušný a jemný, mohlo to být horší, zasloužila bych si to. Asi bych se ani nedivila, kdyby mi vymáchal čumák v ledovém sněhu. To neudělal. Ale dostala jsem na solar, co mi jen patřilo.
Život. Nejde se mu vyhnout ani když se o to snažím, natož když se rozběhnu a skočím mu do náruče. Jenže nesmím pak očekávat polehčující okolnosti za dobrovolnost. Naopak! Trest za nepokoru, že jsem urychlila přirozený proces a chtěla jít zkratkou. „Tady máš, tak se mi podívej do tváře, když si myslíš, že na mě máš!!!“ A ten pohled už pak nikdy, NIKDY nejde vzít zpět. Naprosto jednoznačná zpráva o tom, že se už doprdele konečně musím pustit do práce. A že to bude strašně bolet. Protože každý kontakt s Realitou bolí. Moc. Ale má to smysl a neexistuje cesta, jak se tomu vyhnout. Dožene mě to. Dožene to každého v jeho vlastní vnímací rovině. Jen ti citlivější mají možnost si vybrat na to zaregaovat dřív, než to bude nepřehlédnutelná rána. Obvykle nevyberou, protože ten čumák do bláta asi potřebujeme strčit všichni.
Nejde nepracovat. Nejde nežít. Nejde nebýt. Jsme v tom všichni.
S nepokorou jsem se rozběhla a skočila do propasti, protože „co se přece může stát?“ a zapomněla jsem se na bezpečné zemi naučit techniku správného dopadu. A tak jsem se rozpleskla o dno a krvácím a skučím a nemůžu s tím dělat vůbec nic, protože smrt na téhle úrovni neexistuje a pokud ano, není to úleva a útěk. Musím ležet a skučet a čekat, až se zahojím a budu se zas moct zvednout. Sama ve tmě a v chladu. Největší trest pro mě, protože právě tohle neumím. Takže ležím a čekám. A skučím jako to malé dítě, kterým furt jsem.
Zavolala jsem si učitele a zaslouženě jsem do něj dostala pěstí do břicha až plivu krev. Za to, že jsem si dovolila vykřikovat, aniž bych byla připravená. Nebo to možná je moje záchrana a stalo se to právě včas, aby to předešlo mnohem větší katastrofě z nepokory.
Protože nejde o nic menšího než o Život a o nic kratšího, než o Čas.
Chtěla jsem po přijímačkách hned na státnice. Je logické, že jsem u nich propadla. A budu ještě moc vděčná, když mi okolnosti dovolí nastoupit řádně do prváku.
„Bez nároku na vrácení vstupného, opusťte hlediště, dnes nehrajeme pro vás!“
Fearbag´s Wonderings No. 2 