O přehnané sluníčkovosti a jiných pohádkách

Sem tam mi bývá vytýkána přehnaná sluníčkovost (tolik módní pojem, kterým je nejspíš míněný přehnaný optimismus. Ačkoliv, jak může být vybuchující žhavá smrtící koule, jakou je Slunce, příslibem optimismu?).

Budiž.
„Ta holka nemá co řešit, proč by taky nebyla sluníčková.“
Budiž.
„Však počkej, až… (zestárneš, budeš mít děti, budeš nemocná…)“
Budiž.

Cílem tohoto příspěvku není ukázat, jak se mám špatně a jak má každá mince dvě strany. Chci ukázat souvislosti (ale ovšemže má každá mince dvě strany!).

Psychologičtí vědí, že spolehlivý způsob, jak si mozek poradí s nějakou nechtěnou emocí je její překompenzování do opačného pólu. Takže část mého optimistického pohledu na svět je jistě obrana proti vrozeným melancholiím a temnostem, pod jejichž tíhou by mi zbývalo si buď hodit mašli, nebo začít fetovat (jedno zbytečně moc konečné, druhé zbytečně moc destruktivní a drahé).

Ale překompenzovanost nedostatku serotoninu v mozku je jen jedna z pravd. Za dalšími jsem šla hlouběji. Samozřejmě je za nimi i znalost o utváření si vlastní reality (to, čemu věnuju pozornost tvoří moji realitu, která je pro mě skutečná a k níž se pak vztahuju).

Myslím, že skutečný kořen tohodle slunce v duši (nechť mi pan Zákopčáník promine a pošle fakturu za užití ™), tkví v mé profesi a dětství (já vím, Sigmunde).

Totiž. Táta je hasič. Nejdřív zásahový a pak vysoce postavený, koordinoval záchranné složky v celém kraji. A i když se o tom u nás doma přehnaně nemluvilo, časem jsem si všimla, že pracuje jinak, než tátové mých kamarádů. Například, když byly povodně, odešel do práce a přišel za deset dní úplně změněný, když spadl most na vlak ve Studénce, přišel po třech dnech z práce a dlouho nic neříkal, když se v Ostravě srazily tramvaje na jednokolejce, řekl mi jen: „Nikdy ti nepřeju, abys v rámci své profese musela někdy rodičům oznámit, ze jim umřelo pětileté dítě“.

Zkrátka, pořád to tak nějak s námi v rodině bylo. Konečnost. Díky ní pak důraz na skutečně důležité věci a ne na nedojezenou svačinu a ukradené pastelky. To, že táta někdy seděl v parku, koukal na rozkvetlé stromy a zasněně komentoval, ze svět je krásný, mi trapné připadalo asi jen v dobách puberty nejhrubšího zrna. Pak jsem to začala chápat. Svět je krásný. A je třeba na to dávat důraz, protože to, že je i nekrásný, se nám vždycky přihlásí samo. A vemte jed na to, ze přihlásí. Sílu jeho slov jsem docenila později během praxí a v první práci na škole. Psychologie jde vystudovat tak, ze si praxe vybíráte a tudíž to může byt dost zívačka, ta praktická část. Ovšem ne tak já. Takže hurá po hlavě:

Dětské diagnosťáky, hospicy, dětská onkologie, závislí, léčebny, ústavy, LDNky…

A tam všude příběhy.

Šestnáctiletá prostitutka závislá na heroinu, dcera luxusně bohatých rodičů, kteří na ni neměli čas a kupovali si její pozornost penězi. Plakala za pohlazení.
Ženy, které jejich partneři používali jako rohožky pro své chtíče.
Vědomí konce v očích jedenáctiletého, když svou bezvlasou hlavu pokládal na nemocniční polštář.

A spousta dalších.

To si prostě vážně buď ten provaz uvážete, nebo se obrníte sarkasmem a ironií tolik vlastní většině lékařů a pomahačů života, utečete, nebo zkusíte alespoň něco málo udělat proti bolesti ve své bezprostřední blízkosti. Volím poslední variantu. Na zbylé je čas vždycky.

Táta nikdy nemluvil o tom, ze z vybouraných aut tahá kusy lidí. Nikomu to nepředhazoval. Naopak, s mámou trpělivě řešili moje světové problémy dospívání. Jen prostě celý profesní život s enormním nasazením věnoval zlepšení koordinace záchranných složek (aby byli všichni rychleji, přesněji a vybaveněji na místě, kde jsou potřeba),vzdělávání laiků, rozvoji pozásahové péče o ty, kteří zachraňují, a spoustě dalších věcí.

Prostě se rozhodl zlepšovat alespoň kolem sebe to, co může.

Chci tou cestou jít taky.

Taky mám v sobě i kolem sebe (kdo nemá, že ano) bolesti, těžké nemoci, smrt blízkých a příliš moc otázek „proč zrovna já“. Ale nemyslím, ze je třeba věnovat tomu větší pozornost, než si to stejně vydobude samo svou silou. Proto nebudu.

Žiju. Hýbu se. Mám kde spát, co jíst a komu zavolat, když je mi smutno. Takže ano, jsem šťastná.

Zbytek sere pes. Život je krásný, protože tam na konci už stejně není prostor na nic škaredého. Všichni si budeme chtít vybavit nějakou absolutně krásnou vzpomínku. Takže dělám na tom, abych si měla co vybavit. A když to jde, pomáhám kolem sebe, aby i další lidi měli super věci ke vzpomínání.

Nic víc asi ani není potřeba.

(chlubivě-hrdý-dceruškovský update: Tohle byl po celou dobu svého vzniku (10 let) můj bratříček: http://www.hzscr.cz/clanek/integrovane-bezpecnostni-centrum-moravskoslezskeho-kraje.aspx )

Dispecerky-sal---celkovy-pohled ibc_05 Kamerovy-dohled-mesta-Ostravypohled-na-IBC2

Reklamy

10 thoughts on “O přehnané sluníčkovosti a jiných pohádkách

  1. Ten největší hlubokosklon, jakého jsem schopen… I když z lidí, kteří mne po ránu přivedou k slzám, normálně moc odvázanej nejsem ;o)

  2. Pingback: O nedokazatelnosti boží

  3. Děkuju moc za všechny krásné reakce. Jsem ráda, že vás to oslovilo a budu ráda, když přečtení bude jeden z impulsů ke stavění mostů mezi JÁ a ONI. Díky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s